Fotobzlok

Je tu slečna J., kterou, jak si alespoň myslím, miluji. Miluji ji už hodně dlouho, i když s přestávkami, řek bych. Začalo tu už před rokem, kdy jsem si na brigádě sedl vedle děvčete, na první pohled krásného. Tenkrát mi ještě dělalo problém pozvat děvče na rande, ale tehdy, tehdy jsem poprvé v životě ze sebe prostě vyhrkl, jesli by se mnou nešla do čajovny na vodní dýmku. Řekla že by šla. A od té doby není dne, kdybych to neproklínal a zároveň za to nebyl vděčný. Ale to pochopíte později.

Rande v čajovně bylo skvělý a ona vypadala úplně úžasně. (Což jsem jí tenkrát neřekl ale mám to v plánu.) Vlastně bylo tak skvělý, že jsem i říkal, že je určitě ruka v rukávu. Psal jsem si s J. ještě ten denpřes icq a snažil se kout železo, dokud bylo žhavé. Bohužel, ukázalo se, že sem byl daleko od pravdy. Řekla mi, že má tajemství, hrozný problém, který si musí napřed vyřešit, do té doby nemůže mít žádný vztah. To, že sem se jí prostě nelíbil, mi došlo až mnohem později.

Pár dní jsme si psali, pak jsme spolu zas někam šli, byl to nádherný večer. Dva dny na to mě vzala na svoje tajný místo. Na Strahovský stadion. Aby se tam člověk dostal, je třeba přelézt plot. Tenkrát to bylo poprvé, co jsem přelezl plot. Pořád mi ale vrtalo hlavou, proč mě tam bere. A jediné logické vysvětlení pro mě bylo, že si to rozmyslela, a ę ještě mám šanci. Takže jsme si tam povídali, procházeli se a tak. Tu jsem se jí zeptal, jestli je to její tajemnsktví tak strašný, že opravdu nemůžeme spolu nic mít. Odpověděla, že ano. Zíral jsem. „Proč tedy…?“ ptal jsem se. „jen tak, je to tu hezký“ tak nějak podobně odpověděla. A já, místo abych buď smutně odešel, nebo začal naštvanšě mlátit do všeho okolo, dělal jsem fóry. Snad jsem nechtěl, aby viděla, jak moc to bolí. Pamatuju si, že ten den jsem se domů vracel jako tělo bez duše, odhodlán vrátit se zas do světa videoher a anime, protože ani jedno mě neodmitne.

Tady by to normálně všechno skončilo, jenže já už jsem jí předtím pozval, aby jela se mnou a mými přátely na pár ní na chalupu o podzimních prázdninách. A přesto, že mne odmítla ,a to dvakrát, jsem to pozvání nezrušil. Říkal jsem si, že třeba se něco zajímavýho stane až budeme opilí. A to se taky stalo, i když ne tak, jak jsem si myslel. Jeden z kamarádů, vlastně on to ani tak můj kamarád nebyl, spíš mi přišel jako nesympatickej blbeček, tak tenhle „kamarád“ se zalíbil J., a to tak, že když se první večer opila, hned se s nim líbala. Docela mě to vzalo, i když jsem se snažil dělat, že ne. Ale byl jsem pořádně napruzenej a kdykoli jsem se opil, začal jsem demolovat svoje okolí. Už jenom kvůli tomu, že ten kluk vypadá ještě hůř než já a je to blb. Ale čas plynul, a já si zvykl na to, že J. nezískám. Takže i když jsem se s ní vídal, nijak jsem se netrápil. Vlastně mi její střelený chování začínalo připadat hloupý.

A pak už byla zima, a po vánocích jsme jeli zase na chalupu oslavit silvestr. Jeli i J. a ten blb, kteří spolu chodili. Já jsem v mezičase potkal pár pěkných holek, ale s žádnou mi to nevyšlo. Chalupa nebyla nic moc, jelikož koukat se na to, jak se tam skoro všichni s někym cicmaj, je pěknej opruz. Naštěstí tam byl i jeden kamarád, se kterym sme se opili a pak jsme trajdali po vesnici, což byla psina, protože byla strašná ledovka.

Tak jsme vstoupili do roku 2007, a já ještě netušil, že mi J. ještě tak moc zamotá život…

Miluji ji, zemřel bych pro ni… Co víc, ja bych pro ni i žil! Dnes, když jsme byli opilí, tak jsem měl takové nutkání jí to říct. Ale k čemu by to bylo, být od ní korát znovu odmítnut. Každopádně když si vezmu jaký je dotýkat se jejího těla, být součástí jej duše pak musí být naprosto úžasný!

Než bez tebe hořce žít,
sladce zemřít ve tvé náruči

Je to složitý! Konečně mám přítelkyni, ale je to složitý. Chtěl bych ji věnovat všechny ty něžnosti, které se tak přítelkyním věnují. Vím přesně, o bych s ní chtěl dělat. Jenže když jsem s ní, nejsem schopnej nic z toho udělat. A bojím se! Bojím se, že když s tim něco co nejdřív neudělám, tak jí ztratím. Chci se s ní tulit, mazlit se, líbat ji na krk a na ucho, položit do trávy a dlouze líbat… Kéž bych ji moh poprosit o pomoc.

Dneska jsme byli v čajovně. Ideální místo s intimní atmosférou. A já se nezmoh na nic vášnivějšího než na hlazení po stehně. Vlastně mám možná i trochu pocit, že nic víc nechce…

Včera jsem měl poslední zvonění. Naposledy jsem šel do školy jako řadový student. Je to hrozný, teď se mi život mění, ať chci nebo ne. Trochu mi to příde, jako kdybych celou tu dobu žil ve skleníku a někdo mě z něho právě vyhání, aniž by mi řek, co je venku. Nebo ste si vážně mysleli, že ze střední školy odcházejí dospělí lidé? No nic, teď už zbývá jen to poslední ohlednutí…

Dneska, když sem jel metrem, viděl sem naproti mě sedět mladý pár. Oba žvýkali žvýkačku, ale každej jinak rychle. Chvilkama žvejkali spolu, pak zase nastřídačku. A já si řikal, jak dlouho spolu už asi chodí, a hlavně, pokud spolu budou ještě dlouho, začnou někdy žvejkat synchroně? Třeba se podvědomý splynutí duší navenek projeví ve žvejkání žvejkaček…

Pojednou jsem si uvědomil, co všechno jsem právě ztratil, aniž bych to kdy jen spatřil. Uvědomil jsem si, že jsem chtěl buď všechno, nebo nic. A přitom to, co mi nabídla bylo právě to, po čem jsem tak dlouho pátral. Tak dlouho, že samotné hledání zcela zaplnilo moji duši a nyní zjišťuji, že nevím co si počít, pokud to vážně najdu. Uvědomil jsem si také, že je moc… nevím jak to popsat, japonci pro to mají jedno slovo (kawaii) , abych si mohl dovolit ji tak lehce ztratit.

Chodil jsem snad sto let, bušil do zdí, nebo se sám sobě smál, a hlavně jsem přemýšlel. O sobě, protože ať přemýšlýte o čemkoli, vždy to vztahujete na sebe. Zjistil jsem, že prvně jsem neviděl ji, neviděl jsem jaká opravdu je, ale jakou ja si ji představoval. Jung tomu říká přenos, kdy tomu druhému podvědomě přisuzujeme vlastnosti podle našich zkušeností ze života.

Pak jsem s zeptal sam sebe: „Co mas rad?“ „Rád jsem jí nablízku a rád jí hladim.“ " Tak safra udělej něco pro to, abys zo moh udělat a nad ničim dalšim nepřemejšlej!"

Poprosil jsem o druhou šanci. Dotal jsem ji a doufám že beze zbytku využil. Možná mě má ráda, a možná je nejvyšší čas, abych se začal mít rád taky já sám.

napadlo vás někdy, jak se lidí cítí druhý den po odmítnutí? všechen vztek už odezněl, zbývá jen hořkost a prázdnota. já měl neska hroznou chuť něco udělat, něco změnit, jen nevím co. chvíli sedím a říkám si že nemám sílu to zkoušet znovu, chvíli mám sto chutí jít a balit první slečnu co uvidím. no nic, brzo v práci potkám určitě zas nějakou novou.

Proč ženy říkají takové blbosti, když odmítaji? " Nejsem připravená na vztah", „mám hrozné tejemství kvůli kterému nemůžu s nikým chodit“ a tak dále. Jasně nejspíš je to proto, že mě nechtějí zranit, ale vždyť tohle bolí mnohem víc než pravda, a to že se jí prostě nelíbim. Zvlášť když se týden poté objeví týpek, se kterzm jí nic z toho nebrání chodit. Copak vypadám tak slabě, že si myslí že bych neunesl pravdu?

Pod kýčovitou oblohou
plameny v jejích očích
šeptali o vášni
jíž by se napila

Pod stejně hvězdnou oblohou
oheň zas v jeho očích
skelně se odráží
od zornic debila

Tohle jsem napsal pod dojmy které sem získal v jedličkárně.